2005 Naše začátky s vodou
Na vodu jsme začali jezdit v roce 2005. Parta nadšenců si řekla – copak zkusit kánoe. Pivo dalo pivo a jednoho večera v pátek uháníme vlakem směr Sušice. Lodě jsme měli domluvené z půjčovny, takže žádný stres.
Po příjezdu do Sušice následovala vizuální obhlídka řeky. Poté je třeba dojít pro pivo. Tohoto úkolu jsem se ujal já a Erža. Než ostatní postavili tábor, s Eržou jsme se obětovali a šli na nádražku. V mezičase, kdy se nám točil požadovaný nápoj do našich nádob, stihli jsme ještě jedno točené na místě. Přece nemůžeme čekat nasucho. Jelikož jsem viděl Eržu poprvé, při našem rozhovoru jsem se jí zeptal, jaké má zaměstnání. Následovala rychlá, stručná a hodně zajímavá odpověď. „Leštím ptáky.“ Až potom dodala, že to jsou nějaké součástky.
Když jsme se vraceli k našemu ležení, křičel jsem z dálky na Toma: „Tome, Erža leští v práci ptáky.“ Najednou se všichni chlapy dívali naším směrem a asi přemýšleli, jestli Erža není právě v zaměstnání a nevyrazila si na služební cestu. Nikdo ale s žádnou nabídkou nepřišel. Asi každého odradila má postava po boku této dámy.
Když přišlo ráno a přivezli nám lodě, nastalo rozdělení posádek. Mě vyfasoval Matýsek. Chudák Mates, budiž mu voda teplá. Určilo se i pořadí lodí. Teorie nám šla výtečně. Poté následovala praxe. Ještě odražení od břehu nám vyšlo podle plánu v určeném pořadí. Tím to ale skončilo. Po 300 metrech přišel jez. Což o to, ten jsme sjeli, ale už nezastavili. S hláškou nezastavujeme, máme zpoždění, jsme se snažili chytnout každého stébla na břehu. Nepomohlo to a tak nám nezbývalo nic jiného, než se neřízeně řítit dál směr Horažďovice.
Naštěstí i dalším plavidlům naší flotily se podařilo náš ledoborec dostihnout. Najednou zavládla zvláštní pohoda. Zjistil jsem, že když se nebudu pokoušet loď řídit, bude to lepší. Ale náhle se před námi řeka rozdvojila. Naše loď si vybrala pravé rameno – a to neměla dělat. Tam se totiž děly hrozné věci. Byl tam snad vodník. Na těch 150 metrech nám ten syčák převrátil 3krát naši loď. Ale my jsme se utopit nenechali. I když musím přiznat, že to bylo díky osádce lodi za námi. Když Erža s Pěťou viděli, jak zle se nám vede, obětovala Erža svého kormidelníka a vyhodila Péťu z lodi, aby nám pomohl. Asi to bylo tím, že Mates je Erži dcerka. Při třetím převrácení na tomto kousku už jsem se nepokoušel ani nastoupit. Když jsme vyplavali z pravého ramene řeky, líčili jsme naše zážitky Tomovi a Jarušce. Ti to zbaběle vzali ramenem druhým a tak bylo Tomášovi na očích vidět, jak ho mrzí, že tyto naše zážitky neviděl na vlastní oči.
Pod soutokem těchto ramen je kemp a samozřejmě s občerstvením. Volba je jasná, Zdenda se potřebuje vycentrovat – zastavíme se na pivo. Když tam tak sedíme na břehu, dorazila mezitím nějaká cizí posádka a taky mokrá. Dali jsme se vzájemně do řeči a vyprávěli si, co se každému přihodilo. Pěkná blondýnka vyprávěla a vyprávěla a mezitím se začala převlékat. Když šla dolů i podprsenka, přestali jsme úplně vnímat, co nám povídá a jenom němě s otevřenou pusou civěli, co asi ještě půjde dolů. A věřte, dolů šlo úplně všechno. Najednou jsme věděli, že voda je to pravé pro nás.
Pak už nás na dalších pár vodách nic moc nepřekvapilo. Usoudili jsme, že můžeme vyzkoušet větší obtížnost. Jeli jsme se tedy podívat kousek nad Rejštejn. Příroda nádherná a voda divoká. Domluva byla jasná, příští týden tady nandáme.
Já jsem pojal přípravu dost odpovědně. Jelikož bylo jaro a poměrně dost chladno, vytáhl jsem ze skříně šusťáky určené na lyže. Byl to dar od mé babičky k 15.narozeninám, ale díky jejich zářivé fialové barvě jsem je neměl nikdy na sobě. Přesně pro tuto příležitost mi připadaly víc než perfektní. Doběhl jsem do drogerie pro impregnaci a začal šusťáky impregnovat. Tento postup jsem pro jistotu zopakoval 3krát.
V sobotu vybaven slušivým fialovým šusťákem, vestou, neoprénovýma botama, helmou a hlavně odvahou jsme s ostatními zvesela vyrazili nad Rejštejn. Zaparkovali jsme a ještě rychle proběhla debata o tom, kudy to projedeme. Vše ujednáno, tak rychle převlíct a jdeme do toho. Každý vybaven tím, co schrastil, Tomáš dokonce v kraťasech – všude okolo byl ještě sníh. Jediný Jájík měl neoprén. Tak takto vybaveni jsme s velkou slávou vyrazili.
Jedna loď já s Tomášem a druhá loď Jájík s Péťou. Já s Tomem jedeme jako první. Po deseti metrech mám mořskou nemoc. Dělal jsem háčka a to houpání mně opravdu nedělalo moc dobře. Pořád nahoru a dolů, vlny byly poměrně velké. Po dvaceti metrech houpání skončilo. Naše loď byla na dně plná vody. Následovalo vylovení, odvodnění a další pokus. Naše odvaha ale skončila téměř hned po vyplutí. Tentokrát nás hned nějaký balvan obrátil dnem vzhůru a už jsme plavali. A plavali dlouho…., než se nám podařilo vše pochytat a dostat na břeh. Druhá posádka dopadla daleko lépe. Měli jenom jednu koupel. Já měl naražená záda a naše sebevědomí bylo skoro na bodu mrazu. Tak jsme zase poslušně jeli do Radošova a učili se pokoře k řece.
Poté už následoval kajak a o tom zas někdy příště.