2006 Moje začátky s kajakem
S Tomášem jsme se domluvili, že já si pořídím kajak a Tom singl. Obětovali jsme jeden večer výběru lodi a druhý den vyrazili do Prahy. Povedlo se nám sehnat 2 úžasné lodě. Cestou domů celý natěšený, jak budeme zdolávat ty nejdivočejší řeky, jsme minuli sjezd z dálnice a pořád upalovali po dálnici dál. Až u Stříbra jsme si uvědomili, že jsme úplně jinde, než máme být. Nevadí, tak to vezmeme přes Tachov a přes Stříbro.
Po příjezdu do Horšovského Týna začal Tomáš přemýšlet o Radbuze. Řekl jsem – „to je volej, kajak je na divokou vodu“ a jel jsem domů.
Nadešel krásný letní víkend. Sebrali jsme se s celou partou a vyrazili na Otavu. Když jsme sundali lodě, přišla zkouška na suchu. Moje slova „To je stabilní, to se nemůže převrátit“, byla za chvíli řekou Otavou vyvrácena.
Takže převlíct, nandat vestu, přilbu. I když nám to přišlo jako zbytečné, vždyť tady se ty lodě nedají převrátit.
První šel do vody Tomáš a já ze břehu pozoroval, co vyvádí. Nějak nepředvídatelně okolo sebe máchá pádlem, pořád se nějak divně naklání na všechny možné i nemožné strany a ani hlásku ze sebe nevydá. Řekl jsem si, dělá si srandu a šup tam taky. První kontakt vody s mou lodí byl zajímavý. Sotva byla loď celá na vodě, tak já byl pod vodou. Následovalo potupné vytažení, odvodnění lodi a znovu nasednutí. Teď jsem na břehu přemýšlel, co mi takhle mohlo zradit. Vždyť žádná chyba nebyla. Koukám na Toma, ten už se pomalu uklidnil a říká: „Ty vo.., to je vratký a já mu odpovídám, jak je to možné, vždyť na břehu to drží jak přibitý. Jo asi bude mezi suchem a vodou nějaký rozdíl.
Tak další pokus – šup na řeku. Zuby, nehty se držím nad vodou, výraz zoufalství, půlky pevně sevřené. Vydali jsme se dolů. Po pár metrech jez. Jedu jako první a jako první a poslední se koupu. Ta přilba s vestou se sakra hodí. Tomáš jez dává bez nuceného vysedání. Takže mě čeká opět vytažení, odvodnění a nasednutí. Takhle probíhalo ještě pár dalších vod, dokud jsme neusoudili, že nastal čas zkusit vytouženou Salzu.
Salzu už jsme párkrát jeli na velkých kánoích (vydrách), ale nesjeli jsme jí celou. Když jsme přijeli do rakouských Alp, počasí nám přálo. Slunečno, teplo, voda ledová, ale úžasně čistá. Museli jsme si říct, že jsme děti štěstěny. První dny jsme trávili nahoře, obtížnost je tam velice malá, spíše žádná. S přibývající odvahou jsme se pouštěli níž, kde se obtížnost pomalu zvyšuje. Nastal čas pustit se dolů do kaňonu, kde je obtížnost největší a příroda nejhezčí. Dostal jsem strach a tak jsem se šel raději projít s Janičkou. Zbytek party jel.
Když jsme se večer všichni slezli a všichni vyprávěli, jak to bylo úžasný, začaly mi téct sliny jako bernardýnovi a už jsem se těšil na zítřek. Tomáš mi vyprávěl, jak jel a najednou ho nějaký výr vysadil na skálu. Myslel jsem si – zase má velké oči. A co myslíte? Seděl jsem druhý den v kajaku taky na té skále. Úžasná dovolená, ale chtělo by to umět eskymáka.
Tak jsme se domluvili a večer zalezli k internetu. Potřebovali jsme získat potřebné teoretické informace. Další den jsme vyrazili s kajakem a kánoí na koupaliště. Po nastudování teorie jsme si mysleli, že jsme mistři v eskymování, ale praxe byla bohužel jiná. Když se člověk ocitne ve vodě hlavou dolů a loď je nad ním, tak zjistí, že ta teorie je dobrá, ale praxe úplně jiná.
Bylo spoustu dní na koupališti a poté přes zimu ještě spousta hodin v krytém bazénu, než jsme byli spokojeni. Pak jsme vyrazili opět na jaře do péřejí naší zlaté Otavy a ta nám vysvětlila, že na řece je to také úplně jinak. Když se povedl první „bojovej“ eskymák na řece – to bylo radosti.
Do naší party začaly přibývat další a další lidé s podobně eskamotérskými sklony, jako máme my.
Jsem velice rád za tuto partu skvělých lidí, která mě i přes můj hendikep nehodila přes palubu a vždy se o mě postará. Ať už je to dopravit se k řece, či od vody, popřípadě když zrovna plavu, tak mé vylovení.
Ještě jednou bych chtěl za vše poděkovat i za váš čas, který jste věnovali k přečtení těchto řádků.